Když dva dělají totéž, není/je to vždycky totéž
Když se řekne střídavá péče, každý si představí, že tatínek a maminka fungují odděleně a v pravidelných intervalech mezi nimi pendlují jejich děti. Jakub Krč a jeho přítelkyně Jana Štěpánová jsou oba grafici na volné noze, kteří mají roční dcerku Miru a nežijí odděleně, přesto by se jejich soužití dalo také nazvat střídavou péčí. Pracují stylem „jeden dnes pracuje, druhý je s dcerou a zítra je to naopak“. Jak to funguje v praxi?
Jaké důvody vás vedly ke „střídavé péči“? Peníze? Potřeba nezůstat na mateřské (přítelkyně) nebo chuť být s dcerkou co nejvíce (táta)?
O peníze nešlo, oba vyděláváme zhruba stejně a klidně bychom si mohli dovolit jeden příjem „vypustit“. Hlavním motivem bylo užít si dceru Miru naplno a dát jí pokud možno co nejvíc péče a pozornosti. Byl to takový experiment, který se vydařil a trvá.
Jak vypadá takové plánování, kdo kdy pracuje a kdo kdy hlídá? Ze dne na den, nebo hojně zaměstnáváte rodinný kalendář?
Většinou si týden rozdělíme předem, slouží nám k tomu společný on-line kalendář, kam si píšeme „služby“ i výjimečné schůzky a pracovní povinnosti, které si budou žádat flexibilní změny.
Práce grafika na volné noze je časově hodně kolísavá a těžko předvídatelná – podklady nedostáváte zpravidla, kdy by jste měli, komentáře klientů bývají občas nekonečné…
To je svatá pravda, většinou se v takovém případě operativně domlouváme na změnách. Když je nejhůř a musíme pracovat oba, zaskočí babičky, ale to se stalo za rok jen párkrát. Nejzajímavějším „výkyvem“ byl pracovní pobyt ve Švýcarsku: moje přítelkyně, která je kromě grafičky i uměleckou fotografkou, tam odjela na tři měsíce fotit, a my s ní. Tam jsem byl víceméně „tátou v sukni“ naplno a pracoval jsem nejvíc po nocích a na dálku. Kupodivu to šlo hladce, na nezbytné osobní schůzky v Praze nebo návštěvy tiskáren za nás chodil můj kolega ze studia.
Pracujete doma, nebo v kanceláři?
Oba máme vlastní studia a pracujeme tam. Naštěstí jsou do 15 minut pěšky od domova. Doma pracujeme jen večer, když dcera usne, jinak je to výhradně „nepracovní prostor“. 🙂
Jak reaguje dcerka na stále se měnící rytmus domácnosti? Říká se, že malé děti potřebují hlavně pravidelný řád.
Problémy s tím nemá žádné: na pravidelném rytmu a řádu dne jsme se domluvili a snažíme se ho oba dodržovat – jí stejné věci, chodí spát ve stejné časy…
Liší se v něčem dny s mámou a dny s tátou?
Ničím zásadním se neliší, rozdíly by se daly hledat spíš v rozličných drobnostech: s mámou chce dcera Mira např. usínat s písničkou, se mnou zase s pohádkou. Tomu, že se dny s tátou nebo mámou od sebe neliší, napomohlo i to, že Mira měla od narození přes den problémy s kojením a mléko se muselo odstříkávat. I „kojení“ si tedy užila od obou…
Co si dcerka užije s tátou a co naopak s mámou?
Úplně stejné věci, snad jen jízdy autem má častější s mámou: já totiž neřídím.
A jak kouká okolí na vaši střídavou péči?
Zpočátku jsme byli i mezi přáteli kuriozita, brzy si ale zvykli. Za „podivína“ jsem byl hodně já u doktorů, na plavání, v obchodech, restauracích nebo s nosítkem v městské dopravě. Ale to se týkalo jen Česka, ve Švýcarsku jsou tátové v rolích matek tak běžní, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavoval.
Oba jste grafici na mateřské dovolené. Jakou tiskovinu byste rádi dělali pro děti?
Už jsem upravil pár pohádkových knížek a čekají v polici na to, až Mira vyroste. Jana zase napsala knížku vlastních pohádek, kterou si i sama upravila, a jednou ji jistě Miře přečte. Já sním o tom, že jednou zpracuji pohádky, které mi na kazety namlouvala moje moravská babička, když jsem byl malý.
Doporučili byste takou péči i ostatním?
Lidem na volné noze nebo s volnou pracovní dobou určitě; mám pocit, že se dítě díky tomu i rychleji vyvíjí a učí nové věci. Má víc podnětů a víc času od obou rodičů. Chce to jen trochu sebekázně a trpělivosti – malá daň za tak velké dary, které to přináší…