Jsem rozvádějící se režisér z duaMods, kytarista rockové skupiny The Prostitutes a reklamní profesionál. Děti miluju, ale nedokážu být oddaný 27/7 táta v kombíku s kolama na střeše, protože moje koníčky a životní styl jsou v příkrým rozporu s otcovstvím a nejde to skloubit jako třeba u sportovců. Proto je to každodenní hledání rovnováhy. Já a děti jsme spolu ale šťastný a nedokážu si bez nich představit svůj život jako šťastnej.

Kolik máš dětí, jak jsou starý a jak se jmenují?
Šimonovi je devět, Líze (občanským jménem Alžběta) šest a Leontině (zkráceně Tína) dva.

Co spolu děláte nejradši?
Líza dělá nejraději “blbiny”, což znamená, že po mně leze, Tína to od ní odkoukala a Šimon má rád poflakování po aquaparku. Nejradši jsme asi tam nebo o víkendu na zahradě chalupy. Mám rád výlety s dětma. Je jich málo, ale ty, co se uskutečnily, většinou stály za to.

Jaké bylo první sympatické slovo, které tvoje děti řekly?
Pamatuju si Šimonovo. Bylo to slovo “hard core”.

V čem teď tvoje děti jedou?
Šimon v kouzlech všeho druhu, od Harryho po stolní magii. Taky Star Wars a GTA na PSP. Líza v plyšácích – kvantita je tady mnohem důležitější než kvalita. Tína staví ze stavebnic a prozkoumává nekonečněj domácí fundus hraček. Všechny tři děti ovšem ujely na skocích do Fatboye.

Na čem mají tvoje děti závislost?
Pevně doufám, že kromě rodičů a babiček zatím na ničem.

Co nerada vidí máma, když spolu děláte?
Vzhledem k tomu, že s jejich mámou spolu nežijeme, tak toho moc z našeho společnýho času nevidí. Výchova je ovšem zrovna oblast, kde mezi námi stále panuje velká shoda, takže asi nejsem ten táta, co kazí děti.

Jaký největší průšvih jsi jako dítě udělal?
Už nevim. Byl jsem hodný dítě. Kromě zapálenýho lesa, zraněnýho bráchy, ukradenejch věcí rodičů, tvrzení, že jsem nalezenec, ztracení se na stavbě na Jižním Městě a zničenýho nábytku v bytě si žádnej větší průšvih nevybavuju. V pubertě jsem si to vynahradil. Stal se ze mě intelektuál-revolucionář a šel jsem, stejně jako třeba komouši, i přes mrtvoly.

Jaký je tvůj nejpříjemnější či nejintenzivnější  zážitek nebo vzpomínka z dětství?
S tátou na výletě. Seděl jsem v krosně a šli jsme přes pole s řepou. Ale kdo ví, jestli je to skutečnej zážitek, možná je z vyprávění. Ale já ho vidím jako dnes. Jinak moje dětství se dá považovat téměř za snový, takže těch zážitků jsou mraky. S mámou, s tátou, s babičkama, tetama a tak.

Jaká hračka byla v dětství tvoje nejoblíbenější?
Asi Lego. U něho jsem strávil hromadu času. Pak samozřejmě Atari, když už jsem byl větší.

Sbíral jsi něco? Co to bylo?
Známky, mince, bankovky, čtyřlístky, angličáky, etikety ze zápalek.

Co bys vzkázal nastávajícím fotříkům?
Že to bude mnohem větší legrace i opruz, než si kdykoliv dokázali vůbec v nejšílenější fantazii připustit. Tady se ani nedá poradit, aby si drželi klobouky, je to totiž jedno.

Šel bys dobrovolně na mateřskou dovolenou?
Záleželo by na okolnostech, ale a priori to nepovažuju za nemožný. Osobně mám ale pocit, že jsem užitečnější jinak, než jako táta v sukni.

Když dva dělají totéž, není/je to vždycky totéž

Když se řekne střídavá péče, každý si představí, že tatínek a maminka fungují odděleně a v pravidelných intervalech mezi nimi pendlují jejich děti. Jakub Krč a jeho přítelkyně Jana Štěpánová jsou oba grafici na volné noze, kteří mají roční dcerku Miru a nežijí odděleně, přesto by se jejich soužití dalo také nazvat střídavou péčí. Pracují stylem „jeden dnes pracuje, druhý je s dcerou a zítra je to naopak“. Jak to funguje v praxi?

Jaké důvody vás vedly ke „střídavé péči“? Peníze? Potřeba nezůstat na mateřské (přítelkyně) nebo chuť být s dcerkou co nejvíce (táta)?
O peníze nešlo, oba vyděláváme zhruba stejně a klidně bychom si mohli dovolit jeden příjem „vypustit“. Hlavním motivem bylo užít si dceru Miru naplno a dát jí pokud možno co nejvíc péče a pozornosti. Byl to takový experiment, který se vydařil a trvá.

Jak vypadá takové plánování, kdo kdy pracuje a kdo kdy hlídá? Ze dne na den, nebo hojně zaměstnáváte rodinný kalendář?
Většinou si týden rozdělíme předem, slouží nám k tomu společný on-line kalendář, kam si píšeme „služby“ i výjimečné schůzky a pracovní povinnosti, které si budou žádat flexibilní změny.

Práce grafika na volné noze je časově hodně kolísavá a těžko předvídatelná – podklady nedostáváte zpravidla, kdy by jste měli, komentáře klientů bývají občas nekonečné…
To je svatá pravda, většinou se v takovém případě operativně domlouváme na změnách. Když je nejhůř a musíme pracovat oba, zaskočí babičky, ale to se stalo za rok jen párkrát. Nejzajímavějším „výkyvem“ byl pracovní pobyt ve Švýcarsku: moje přítelkyně, která je kromě grafičky i uměleckou fotografkou, tam odjela na tři měsíce fotit, a my s ní. Tam jsem byl víceméně „tátou v sukni“ naplno a pracoval jsem nejvíc po nocích a na dálku. Kupodivu to šlo hladce, na nezbytné osobní schůzky v Praze nebo návštěvy tiskáren za nás chodil můj kolega ze studia.

Pracujete doma, nebo v kanceláři?
Oba máme vlastní studia a pracujeme tam. Naštěstí jsou do 15 minut pěšky od domova. Doma pracujeme jen večer, když dcera usne, jinak je to výhradně „nepracovní prostor“. 🙂

Jak reaguje dcerka na stále se měnící rytmus domácnosti? Říká se, že malé děti potřebují hlavně pravidelný řád.
Problémy s tím nemá žádné: na pravidelném rytmu a řádu dne jsme se domluvili a snažíme se ho oba dodržovat – jí stejné věci, chodí spát ve stejné časy…

Liší se v něčem dny s mámou a dny s tátou?
Ničím zásadním se neliší, rozdíly by se daly hledat spíš v rozličných drobnostech: s mámou chce dcera Mira např. usínat s písničkou, se mnou zase s pohádkou. Tomu, že se dny s tátou nebo mámou od sebe neliší, napomohlo i to, že Mira měla od narození přes den problémy s kojením a mléko se muselo odstříkávat. I „kojení“ si tedy užila od obou…

Co si dcerka užije s tátou a co naopak s mámou?
Úplně stejné věci, snad jen jízdy autem má častější s mámou: já totiž neřídím.

A jak kouká okolí na vaši střídavou péči?
Zpočátku jsme byli i mezi přáteli kuriozita, brzy si ale zvykli. Za „podivína“ jsem byl hodně já u doktorů, na plavání, v obchodech, restauracích nebo s nosítkem v městské dopravě. Ale to se týkalo jen Česka, ve Švýcarsku jsou tátové v rolích matek tak běžní, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavoval.

Oba jste grafici na mateřské dovolené. Jakou tiskovinu byste rádi dělali pro děti?
Už jsem upravil pár pohádkových knížek a čekají v polici na to, až Mira vyroste. Jana zase napsala knížku vlastních pohádek, kterou si i sama upravila, a jednou ji jistě Miře přečte. Já sním o tom, že jednou zpracuji pohádky, které mi na kazety namlouvala moje moravská babička, když jsem byl malý.

Doporučili byste takou péči i ostatním?
Lidem na volné noze nebo s volnou pracovní dobou určitě; mám pocit, že se dítě díky tomu i rychleji vyvíjí a učí nové věci. Má víc podnětů a víc času od obou rodičů. Chce to jen trochu sebekázně a trpělivosti – malá daň za tak velké dary, které to přináší…